Protože s Ho Či Minem jako revolucionářem, státníkem a člověkem jsem díky svému studiu vietnamských dějin měl možnost se blíže seznámit, dovolím si tvrdit (spolu s mnoha jinými lidmi, a to nejen ve Vietnamu): bez celoživotního úsilí, odvahy, zkušeností a moudrosti tohoto člověka, by velmi pravděpodobně nebylo vítězství vietnamské revoluce a vzniku nezávislého Vietnamu. Ba co více, ani transformace světové koloniální soustavy a její zánik by asi nebyly nastaly tak brzy.

"To vše že by dokázal jediný člověk?" slyším říkat pomyslného oponenta. Vůbec netvrdím, že to dokázal sám. Pokud toho dosáhl, stalo se tak díky jeho schopnosti nadchnout, přesvědčit, vychovat a stmelit jádro nadaných, odhodlaných a smělých spolupracovníků a následovníků.

Člověk známý dnes celému světu jako Ho Či Min se narodil 19. května 1890 ve venkovské obci Hoang Tru středovietnamské provincie Nghe An v rodině konfuciánského vzdělance, který skládal tradiční úřednické zkoušky nikoli proto, aby se stal státním úředníkem, ale aby dále působil jako soukromý učitel. Státní služba ho jako vlastence nelákala, protože jeho vlast tehdy byla obsazena francouzskými kolonizátory a císařský dvůr v Hue po odchodu vlasteneckých mandarinů, kteří pokračovali v ozbrojeném boji proti Francouzům v horách, se dal do služeb koloniálních vládců.
Od svých pěti let žil v blízké obci Kim Lien, rodišti svého otce. Rodiče dali chlapci tradiční konfuciánské vzdělání a vedli ho k vlastenectví. Přitom dbali i na to, aby se naučil francouzsky. Jeho první učitel francouzštiny mu říkal: "Chceš-li porazit Francouze, musíš jim rozumět. K tomu, abys jim porozuměl, se musíš učit francouzštině."

Na střední škole se učil dobře, ale pro aktivní účast na studentské demonstraci byl ze studií vyloučen. Tak se nakonec stalo, že se 2. června 1911 na saigonském přístavišti Nha Rong dostavil ke kapitánu francouzského parníku Amiral Latouche-Tréville a požádal ho, aby ho vzal na palubu jako pracovní sílu, která je ochotna během plavby vykonávat "jakoukoli práci". Tak byl přijat do služby jako pomocník v lodní kuchyni. Během své cesty do zámoří pak v následujících sedmi letech pobyl ve Francii, Velké Británii a USA, ba poznal i život v řadě přístavních měst v Asii a Africe. Konečně snad někdy koncem roku 1917 se usadil na několik let v Paříži (Duiker, 2003, s. 53).

Zde se posléze uchytil jako retušér fotografií a začal navštěvovat schůze jedné místní organizace Francouzské socialistické strany. Seznámil se též s vietnamským vlasteneckým myslitelem Phan Chu Trinhem a dalšími krajany z jeho okruhu a začal se věnovat politické činnosti. Tehdy přijal první ze svých proslulých pseudonymů s průhledným názvem Nguyen Ai Quoc, Nguyen – Vlastenec. Pod tímto jménem vstoupil po prvé do vietnamských dějin a to tak, že v červnu 1919 jako zástupce Sdružení annamských vlastenců podal státníkům shromážděným na mírové konferenci ve Versailles petici Požadavky annamského lidu s žádostí, aby uplatnili 14. bodů amerického prezidenta Wilsona na francouzské kolonie v jihovýchodní Asii ¹.

V létě 1919 začal přispívat do francouzského levicového tisku články, jež kritizovaly francouzskou politiku v Indočíně. V červenci 1920 se mu dostaly do ruky Leninovy Teze k národnostní a koloniální otázce, které ho nadchly. V prosinci 1920 se mu podařilo získat pozvání na sjezd Francouzské socialistické strany, který měl rozhodnout o tom, zda francouzští socialisté přijmou Leninovy podmínky pro přijetí do nově založené Komunistické internacionály. Nguyen Ai Quoc, jenž na sjezdu vystoupil s požadavkem, aby se socialisté vyslovili pro podporu utlačovaných koloniálních národů a potvrdili to přijetím Leninových požadavků, při závěrečném hlasování podpořil vstup do Kominterny. Tak se stal jedním z prvních členů Komunistické strany Francie.

V dubnu 1922 začal v Paříži vydávat protikolonialistický měsíčník, později občasník Le Paria, jehož byl hlavním redaktorem i přispěvatelem a kolportérem. V říjnu 1922 na sjezdu Komunistické strany Francie kritizoval vedení KSF za to, jak málo pozornosti věnuje koloniální otázce. Přítomný zástupce Kominterny Dimitrij Manuilskij si mladého Vietnamce zapamatoval a na jaře 1923 ho pozval do Moskvy, aby mu pomohl vypracovat zprávu o národnostní a koloniální otázce pro 5. kongres Kominterny. Nguyen Ai Quoc tajně opustil Paříž a 30. června 1923 vstoupil na území SSSR v Petrohradu.

Díky svému zápalu pro myšlenku osvobození koloniálních národů a instinktu, který ho přivedl ve správný čas na správné místo, ocitl se jako delegát zastupující Indočínu na Mezinárodní rolnické konferenci, jež se konala v Moskvě v říjnu 1923. Organizátoři konference pak založili při Kominterně novou Rolnickou internacionálu a utvořili Mezinárodní rolnickou radu. Nguyen Ai Quoc byl jako aktivní účastník konference zvolen do jejího předsednictva. Na pátém kongresu Kominterny v červnu 1924 od začátku do konce aktivně prosazoval požadavek, aby Kominterna a komunistické strany kolonálních metropolí (Francie, Anglie, Nizozemí) věnovaly daleko více pozornosti situaci v koloniích, aktivní výchově revolucionářů z řad koloniálních národů a podpoře tamních revolučních organizací. Na tomto kongresu se už projevil jako revolucionář, ba možno říci politický organizátor mezinárodního významu.

Nguyen Ai Quoc počítal s tím, že podle původního ujednání bude po několika měsících pobytu v Moskvě vyslán do východní Asie. Ve skutečnosti v Moskvě setrval téměř jeden a půl roku. Po dobu pobytu byl neuvěřitelně činorodý. Jako první Vietnamec absolvoval sedmiměsíční kurs na komunistické Univerzitě pracujících Východu, zapojil se do celé řady organizací založených při Kominterně, psal do francouzského i sovětského tisku.na různá témata, ale nejvíce o různých aspektech koloniální otázky. V době kolem pátého kongresu Kominterny byl jmenován členem sekretariátu pro Dálný východ, spadajícího pod výkonný výbor Kominterny. Konečně 11. listopadu 1924 sovětskou lodí z Vladivostoku přibyl do jihočínského velkoměsta Kantonu, kde v té době sídlila mise Kominterny, vyslaná do Číny na žádost předsedy Kuomintangu (Národní strany) Sunjatsena. (Duiker, 2003, s. 36 - 92).

V Kantonu okamžitě vyhledal mladé vietnamské vlastence, kteří se tam uchýlili a založili ilegální organizaci, kterou nazvali Sdružení spojených srdcí. Nechyběla jim vlastenecká horlivost a odvaha. Několik měsíců před Nguyen Ai Quocovým příjezdem jeden z nich podnikl nezdařený atentát na francouzského generálního guvernéra Indočíny Merlina, při němž sám zahynul. Tento akt měl značný ohlas v čínské a indočínské veřejnosti. Avšak podobně jako i jiné skupiny mladých vietnamských vlastenců v té době i Sdružení spojených srdcí se soustřeďovalo jen na celkem bezvýchodné jednorázové atentáty proti kolonizátorům.

Ngyuen Ai Quoc jako by těmto mladým vlastencům otevřel oči. Orientoval je na získávání stoupenců po celé Indočíně, a to nejen mezi inteligencí, ale i mezi dělníky a rolníky a ukázal jim význam jejich hnutí v mezinárodní perspektivě. Slavný revolucionář staré generace Phan Boi Chau pobývající v emigraci v Číně dal Ngyuyen Ai Quocovi, v němž poznal syna svého přítele z mládí, seznam svých stoupenců. Nguyen Ai Quoc mohl okamžitě přistoupit k budování první moderní vietnamské revoluční organizace v jižní Číně, jež přijala název Soudružské sdružení vietnamských mladých revolucionářů. Její vedoucí jádro nazval Svaz komunistů.

V souladu se svým pověřením z Kominterny založil Nguyen Ai Quoc v Kantonu též zastřešující Konfederaci utlačovaných národů východní Asie. Nguyen Ai Quocovy přednášky v různých kursech pro členy revolučních organizací v Kantonu byly vydány knižně pod názvem Cesta revoluce a staly se prvním soustavným výkladem strategie vietnamského osvobozeneckého hnutí. Tato strategie vždy spočívala ve spojení boje za národní osvobození s bojem za sociální osvobození dělníků a rolníků, avšak s větším důrazem na národní osvobození a na osvobození rolníků, než bývalo v té době v mezinárodním komunistickém hnutí obvyklé. Nguyen Ai Quocovy myšlenky formulované v Cestě revoluce se později staly základem programu vietnamské komunistické strany. Kniha spolu s týdeníkem Mládež vydávaným Nguyen Ai Quocem v Kantonu v letech 1924 až 1927 šířily revoluční myšlenky po celé Indočíně.

Tehdy nebylo myslitelné, aby se Nguyen Ai Quoc vydal do své vlasti. Svou mimořádně aktivní činnost rozvíjel neustále v přísné ilegalitě a pod cizími jmény. Francouzská tajná policie neobyčejně usilovala o to, aby se Nguyen Ai Quocovi, kterého poznala v době, kdy podal petici státníkům shromážděným na mírové konferenci ve Versailles v roce 1919, dostala na stopu. Navíc po Čankajškově masakru komunistů v Šanghaji v dubnu 1927 nezbylo Nguyen Ai Quocovi než odjet z Kantonu přes Hongkong a Šanghaj do Vladivostoku. Tam se dohodl s představiteli Kominterny, že se pokusí přes Evropu odcestovat do Siamu (dnešní Thajsko), kde žijí početné skupiny vietnamských vystěhovalců, přičemž Siam přímo sousedí s Indočínou. Do Bangkoku dorazil v červenci 1928. V Siamu už existovaly pobočky Soudružského sdružení vietnamských mladých revolucionářů. Nguyen Ai Quoc se tam ihned dal do práce se svou obvyklou aktivitou a iniciativou.

Mezitím z podnětu Soudružského sdružení vznikly na území Vietnamu tři komunistiské strany, jedna v severním Vietnamu (Komunistická strana Indočíny), další v jižním Vietnamu (Annamská komunistická strana) a jedna ve středním Vietnamu (Indočínský komunistický svaz). Všechny tři začaly postupně navzájem soupeřit a jedna druhou odsuzovat. Vzájemné rozpory se přiostřovaly. K otevřené roztržce došlo na prvním sjezdu Soudružského sdružení v květnu 1929 v Hongkongu.

Nguyen Ai Quoc v Siamu se o roztržce dověděl od dvou delegátů tohoto sjezdu. Ihned se rozhodl odplout do Číny, ale podařilo se mu dorazit do Kantonu teprve 20. ledna 1930. Neprodleně se sešel se svými nejbližšími spolupracovníky v Soudružském sdružení, podrobně s nimi prodiskutoval situaci a požádal je o okamžité svolání zástupců všech soupeřících organizací. Schůzka se uskutečnila 3. února 1930 v Kow-loonu u Hongkongu. Svou autoritou a rozumnými návrhy dosáhl toho, že zástupci znepřátelených organizací se po vyslechnutí jeho názoru smířili a začali spolupracovat v rámci sjednocené nové strany, pro niž Nguyen Ai Quoc navrhl název Vietnamská komunistická strana (o rok později změnila název na Komunistická strana Indočíny, který používala až do roku 1945). Datum 3. února 1930 se považuje za den vzniku dnešní Komunistické strany Vietnamu.

V srpnu 1930 vypuklo pod vedením provinčního výboru komunistické strany v středovietnamské provincii Nghe An masové povstání, které postupně zachvátilo na sto padesát obcí několika okresů provincií Nghe An a Ha Tinh. Protože účastníci hnutí v obcích zakládali výbory lidové samosprávy, vstoupilo toto povstání do dějin pod názvem sověty v Nghe – Tinh. Hnutí bylo sice Francouzi s použitím vojenské síly včetně letectva po několika měsících krvavě potlačeno, ale další růst revolučního hnutí v Indočíně a zejména na území Vietnamu už nebylo možno zastavit, přestože mnoho komunistů po celé Indočíně bylo popraveno nebo uvězněno.

Nguyen Ai Quoc se po založení komunistické strany Vietnamu po několik let pohyboval v ilegalitě mezi Čínou, Hongkongem, Singapurem a Malajskem. V Indočíně ho koloniální režim odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti. Tajné služby koloniálních mocností si navzájem vyměňovaly informace o revolucionářích, kteří ohrožovali jejich panství, a spolupracovaly při jejich pronásledování. Stalo se, že do bytu v Hongkongu, kde se Nguyen Ai Quoc pod cizím jménem občas zdržoval, 6. června 1931 vnikla tamní policie a Nguyen Ai Quoca zadržela, aby ho předala indočínským úřadům. V Indočíně mu ovšem hrozila poprava. Jeho spolubojovníci upozornili na toto nebezpečí význačného levicového advokáta Franka Losebyho, který se ujal obhajoby. Trvalo více než půldruhého roku, než se mu podařilo dosáhnout Nguyen Ai Quocova propuštění. S přímým přispěním Losebyho a jeho manželky Nguyen Ai Quoc nakonec 25. ledna 1933 tajně odcestoval lodí do přístavu Sia-menu (Amoy) při Tchajwanské úžině, kde na rozdíl od přístavu v Šanghaji se neobával dalšího zatčení. Teprve po několika měsících se mu podařilo s pomocí čínských komunistů odcestovat do Vladivostoku. Po příjezdu do Moskvy byl pak ihned pověřen výukou na Institutu pro studium národnostní a koloniální otázky (bývalá Univerzita pracujících Východu), kde v té době studovalo přes 140 Vietnamců. Navštěvoval též Leninovu univerzitu pro významné činitele komunistických stran. Nadále pracoval i v sekretariátu pro Dálný Východ při výkonném výboru Kominterny. Jako člen tohoto sekretariátu byl přítomen i významnému 7. kongresu Komunistické Internacionály, který se konal v červenci a srpnu 1935 v Moskvě.

Nguyen Ai Quocův příjezd do Moskvy se časově shodoval s diskusí, organizovanou v komunistických stranách mnoha zemí v rámci příprav tohoto kongresu, která vyústila v názor, že komunisté musí v jednotném proudu všech demokratických sil zaměřit svůj boj proti nebezpečí fašismu a války. Tato nová politika Kominterny byla na Kongresu zdůvodněna Georgim Dimitrovem, hrdinou lipského procesu ze září – prosince 1933, na němž se statečně postavil proti falešnému obvinění nacistů, že se spolu se svými bulharskými soudruhy podílel na zapálení Říšského sněmu. Tento obrat v politice Kominterny byl Nguyen Ai Quocovi nepochybně blízký. Po vzniku vlády Lidové fronty v červenci 1936 Nguyen Ai Quoc doporučoval čelnému funkcionáři KS Indočíny Le Hong Phongovi: "Veškeré úsilí musí směřovat k vytvoření Demokratické protifašistické a protiválečné fronty. Tato fronta musí zahrnovat široké vlastenecké síly, všechny, kdo chtějí bojovat za záchranu vlasti a národa ..." (Kobelev, s. 173-174).

Mezitím Japonsko zintenzívnilo svou agresi v Číně a čínští nacionalisté v zájmu obrany proti Japonsku uzavřeli smír a obnovili svou spolupráci s čínskými komunisty. Tím vznikla situace, která umožnila, aby se Nguyen Ai Quoc vrátil do Číny a navázal přímý styk s revolucionáři ve vlasti. Druhá světová válka byla na spadnutí. Den před podepsáním mnichovského diktátu, jímž bylo okleštěno Československo, dne 29. září 1938, se Ho Či Min v Moskvě odhlásil ze školy a vydal se na cestu do Číny.

S přispěním vedení Komunistické strany Číny dorazil Nguyen Ai Quoc brzy do městečka Kuej-linu v čínské provincii Kuang-si, poměrně nedaleko od Francouzské Indočíny. Zde získal práci při místním velitelství jednotek 8. armády Čínské lidové armády, zřejmě proto, aby mohl sledovat dění a udržovat styk s kontakty v Indočíně. V červnu 1939 nastoupil jako školitel do vojenského výcvikového střediska společně zřízeného KS Číny a Kuomintangem nedaleko Kuej-linu. V únoru 1940 se mu podařilo kontaktovat funkcionáře KS Indočíny v Kchun-mingu, provinčním městě provincie Jün-nan severně od hranic Indočíny. Na počátku června 1940 do Kchun-mingu z Indočíny přibyli Ho Či Minovi budoucí nejbližší spolupracovníci Pham Van Dong a Vo Nguyen Giap, kteří tam měli projít školením a revolučním výcvikem.

Mezitím se situace ve světě radikálně změnila. V období vlády Lidové fronty ve Francii v letech 1936 a 1937 koloniální režim ve Francouzské Indočíně prováděl liberálnější politiku, povolil legální činnost politických stran a organizací jednotné demokratické fronty a propustil mnoho politických vězňů, což vedlo k velkému vzrůstu vlivu Komunistické strany Indočíny. V roce 1938 a zejména od září 1939, kdy Francie formálně vstoupila do války s Německem, však koloniální režim v plné míře obnovil represe proti osvobozeneckému hnutí. V polovině června 1940 po bleskovém útoku nacistického Německa padla Paříž a nový režim se sídlem ve Vichy začal s Německem spolupracovat. Současně koloniální režim v Indočíně začal ustupovat nátlaku Japonska, jež chtělo získat Indočínu jako nástupiště k rozšíření své agrese dalšími směry.

Aby vystupňovali tlak na koloniální režim, zaútočili Japonci 22. září 1940 vojensky na Indočínu u Lang Sonu na čínsko-indočínské hranici. Na prchající francouzské jednotky zaútočili 27. září obyvatelé Bac Sonu poblíž Lang Sonu. Vzápětí se však Francouzi s Japonci domluvili a povstání vedené místním výborem KS Indočíny potlačili. Povstalci s ukořistěnými zbraněmi však ustoupili do kopců. Tak vznikly první vietnamské partyzánské jednotky. Ačkoli ústředí KS Indočíny z nezdařeného povstání ihned vyvodilo správný závěr, že pro lidové povstání ještě nenastala příznivá situace, pro komunikační obtíže se už nepodařilo zastavit přípravy na povstání v nejjižnější části země, v deltě Mekongu. Toto povstání mělo vypuknout v souvislosti s útokem Thajska na Indočínu, který byl koordinován s Japonci. Povstání v deltě Mekongu propuklo 23. listopadu 1940 a bylo krutě potlačeno. Téměř zároveň propukla vzpoura indočínských vojáků v středovietnamské provincii Nghe An.

Francouzská koloniální správa vpustila japonská vojska do Indočíny. Aby si zachovala existenci, dala se do služeb japonských okupantů. Umožnila jim vybudovat základnu pro útok na Malajsko, Singapur a Nizozemskou východní Indii (dnešní Indonézii) a zásobovala japonská vojska potravinami a surovinami.

Nguyen Ai Quoc tento vývoj vyhodnotil jako příležitost k rozvinutí odboje proti Japoncům a francouzské koloniální správě vytvořením organizace, která se ve světovém měřítku postaví po bok protifašistické koalice Spojenců. Z mezinárodně politického hlediska to byl podobný čin jako vyhlášení Svobodné Francie v Londýně 18. června 1940. Nejbližšími silami, které už směřovaly do stejného tábora, který měl vzniknout vstupem Sovětského svazu (21. června 1941) a USA (8. prosince 1941) do války, ostatně byla Komunistická strana Číny a Čínská národní strana (Kuomintang), které už několik let čelily útoku Japonska. Vláda Kuomintangu sídlila v Čung-kingu v provincii S´-čchuan, kde byla zásobována výzbrojí Brity a Američany přes blízkou Barmu.

Nguyen Ai Quoc natolik znal politiku SSSR a Kominterny, aby se nedal dezorientovat uzavřením paktu Molotova a Ribbentropa v srpnu 1939 ani vyhlášením neutraliy mezi SSSR a Japonskem po porážce japonských útočníků v bitvě na řece Chalchyn v létě 1939.

Bylo jasné, že revoluční síly v Indočíně potřebují jednotné vedení, které připraví koordinované povstání v celé zemi, až pro ně dozrají podmínky. V únoru 1941 vstoupil Nguyen Ai Quoc na území Indočíny a tajně se usadil v jeskyni u Pac Bo v provincii Cao Bang, přiléhající k hranicím Číny. Svolal shromáždění, jež vstoupilo do dějin jako 8. plenární zasedání ústředního výboru KS Indočíny. Konalo se v Pac Bo ve dnech 10. až 19. května 1941. Konstatovalo, že pod dvojím japonsko-francouzským útlakem jsou ohroženy zájmy a životy příslušníků všech vrstev vietnamského národa, a došlo k tomuto závěru: "V tomto okamžiku se zájmy partikulární, zájmy třídní, musí podřídit zájmům národním. Jestliže nevybojujeme nezávislost a svobodu celému národu, pak nejenže celá země našeho národa zůstane nadále zotročena, ale nedosáhneme nikdy ani splnění zájmů partikulárních, zájmů třídních."

Za účelem sjednocení všech vrstev národa pro boj proti hlavnímu nepříteli, francouzským a japonským imperialistům a fašistům, se zasedání rozhodlo založit Svaz boje za nezávislost Vietnamu neboli zkráceně Viet Minh (založen 19. května 1941). Fronta se skládala z celé řady Sdružení pro záchranu vlasti a byla postupně budována shora dolů a do šíře. Buňky Viet Minhu vznikaly nejprve v pahorkatých oblastech severně od delty Rudé řeky, odkud se postupně šířily do nížiny a do měst. Jejich vliv sílil po celé zemi.

Koncem srpna 1942 se Nguyen Ai Quoc vypravil do Číny, aby zde navázal styk se silami Spojenců a dosáhl mezinárodního uznání vietnamského odboje. Byl však čínskými nacionalisty ihned zatčen a po celý rok byl eskortován z jedné věznice do druhé. V té době napsal několik desítek básní v čínštině, které byly mnohem později, v 60. letech uveřejněny pod názvem Deník z vězení (český překlad vyšel v nakladatelství Odeon roku 1985). Teprve po svém propuštění na svobodu pokračoval Nguyen Ai Quoc ve svém diplomatickém poslání. Před vstupem do Číny v srpnu 1942 přijal krycí jméno Ho Či Min (vietnamsky Hồ Chí Minh), pod nímž od té doby vystupoval i jako prezident nezávislého Vietnamu a stal se známým po celém světě. V roce 1942 ovšem člověka tohoto jména nikdo neznal.

Podobně jako jméno Nguyen Vlastenec, nebylo toto jméno obyčejným krycím jménem pro práci v ilegalitě, jichž Nguyen Ai Quoc vystřídal více než padesát, nýbrž mělo svůj hluboký kulturní a národní smysl. Jako většina vietnamských osobních jmen se skládá z čínských jednoslabičných slov, kdysi zapisovaných čínskými znaky. Zmíněný hluboký smysl je obsažen v druhé a třetí části jména. Zatímco Ho je ve Vietnamu i v Číně (kde se vyslovuje Chu) rozšířené příjmení, slovo Chí znamená "vůle, velký cíl nebo ideál" a hraje velkou úlohu v tradiční kultuře Dálného východu. Slovo Minh znamená "jasný, světlý". Nositel tohoto jména je tedy člověk "jasné vůle nebo velkého světlého cíle či ideálu". V tomto jméně je v básnické zkratce vyjádřen a zároveň uspokojivě zašifrován Ho Či Minův cíl, pro který celý život pracoval: nezávislost vlasti a osvobození všech koloniálních národů a pracujících celého světa.

O tom, kdy se Ho Či Min z této cesty do Číny vrátil do ústředí Viet Minhu v provincii Cao Bang, se informace neshodují. Podle Duikera to bylo začátkem května 1944, podle Kobeleva v červenci téhož roku, podle brožury "30 let bojů naší strany" z roku 1960 to bylo v druhé polovině listopadu nebo začátkem prosince 1944.

V době Ho Či Minovy nepřítomnosti organizace Viet Minhu zmohutněly. V době, kdy Spojenci úspěšně postupovali na všech frontách, zostřovaly se rozpory uvnitř koloniální správy i mezi koloniálním režimem a japonskými okupanty. V srpnu 1944 ústřední výbor KS Indočíny vyzval k získávání zbraní a k přípravě povstání. 13. listopadu dokonce vypuklo jedno takové místní povstání v okrese Thai Nguyen severně od delty Rudé řeky. Ho Či Min však po svém návratu ihned upozornil na to, že takové akce jsou předčasné, protože situace v mezinárodním měřítku ani situace v Indočíně k nim ještě nedozrála. Soudil, že je třeba vyčkat na vhodný okamžik, až se přiblíží porážka Japonska. Jako pozitivní krok navrhl vytvoření ozbrojeného oddílu, jehož hlavním úkolem nebudou útoky proti okupantům a kolonizátorům, ale pochody propagující mezi obyvatelstvem revoluční myšlenky a náladu. Toto Vietnamské propagační osvobozenecké vojsko pod velením budoucího generála Vo Nguyen Giapa bylo založeno 22. prosince 1944 a stalo se zárodkem budoucí Vietnamské lidové armády.

Poté, co Japonci 9. března 1945 provedli v Indočíně převrat a internovali téměř všechny Francouze, začal se vhodný okamžik pro všeobecné povstání rychle blížit. V horách severně od delty Rudé řeky už vznikla rozsáhlá osvobozená oblast pod vládou Viet Minhu. Organizace Viet Minhu začaly vydávat množství tiskovin propagujících národní nezávislost a varujících před japonskou propagandou. Protože vlivem japonské kořistnické politiky v severním Vietnamu vypukl veliký hladomor, vyzval Viet Minh obyvatelstvo, aby se zmocňovalo rýže, uložené v sýpkách výkupních středisek. Revoluční síly tak narůstaly ve všech krajích.

8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz na základě dohody se západními Spojenci válku Japonsku a následujícího dne zahájila sovětská a mongolská vojska rozsáhlou ofenzívu ve Vnitřním Mongolsku, severovýchodní Číně, na Sachalinu a na Kurilských ostrovech. Pod dojmem neočekávaně rychlého postupu sovětských vojsk (už 15. srpna byla od japonské okupace osvobozena Korea) a atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki americkým letectvem ve dnech 6. a 9. srpna vyhlásil japonský císař 15. srpna 1945 bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Dokument o kapitulaci byl podepsán 2. září 1945 na bitevní lodi USA Missouri, kotvící v Tokijském zálivu (Vasiljevová, 1985, 452-454).

V létě 1945 se Ho Či Min s vedením Vietminhu usadil v obci Tan Trao v provincii Tuyen Quang v srdci osvobozené oblasti. Tam svolal celostátní sjezd strany, který se sešel 13. srpna a vyzval národ k všeobecnému povstání. Krátce nato, 16. srpna 1945 se v Tan Trao sešel Občanský sjezd, jehož se zúčastnilo 60 zástupců politických stran, lidových organizací, národností a církví ze severního, středního i jižního Vietnamu i Vietnamců žijících v zahraničí. Sjezd zvolil Národní výbor osvobození Vietnamu neboli Prozatímní vládu Vietnamské demokratické republiky v čele s předsedou Ho Či Minem a vydal rozkaz k všeobecnému povstání s tím, že "je nutno, abychom vyrvali moc z rukou Japonců a jejich přisluhovačů dříve, než spojenecká vojska vkročí do Indočíny, tak abychom uvítali spojenecké armády přicházející odzbrojit Japonce jako pánové naší vlasti." (Třicet let..., s. 85).

Tak se také stalo. 19. srpna 1945 v průběhu více než statisícové demonstrace obyvatelstva hlavního města převzal Viet Minh moc v Hanoji. 23. srpna 1945 zvítězilo povstání v císařském sídelním městě Hue a o dva dny později císař Bao Dai předal odznaky státní moci zástupcům ústředí Viet Minhu. 25. srpna proběhla milionová demonstrace v Saigonu, kde též vláda přešla do rukou Viet Minhu. Konečně 2. září 1945 předseda prozatímní vlády Vietnamské demokratické republiky (a od března 1946 její prezident) Ho Či Min na manifestaci více než půl milionu obyvatel Hanoje a přilehlých provincií přednesl Deklaraci nezávislosti. Skončila více než osmdesátiletá nadvláda kolonizátorů a zároveň tisícileté panství domácích feudálních monarchií.

Nezávislý Vietnam však ještě čekaly těžké zkoušky. Na Postupimské konferenci v červenci 1945 se Spojenci usnesli, že odzbrojení japonských vojenských sil v Indočíně severně od 16. rovnoběžky provedou po kapitulaci Japonska vojska čínská, jižně od 16. rovnoběžky ozbrojené síly Velké Británie. S Francií se v procesu odzbrojování Japonců nepočítalo.

De Gaullova Francie už 24. března 1945 veřejně prohlásila, že na koloniálním režimu v Indočíně nehodlá nic podstatného měnit. Velkou Británii usilující o zachování vlastní kolonální říše bylo možno považovat za solidární s Francií. Spojené státy americké už začínaly uvažovat v pojmech globální konfrontace mezi kapitalismem a komunistickými silami, takže Ho Či Minovy nabídky na spolupráci měly u Američanů v jižní Číně jen místně i časově velmi omezenou odezvu ve formě drobné americké logistické podpory partyzánských jednotek Viet Minhu koncem roku 1944 výměnou za pomoc Viet Minhu sestřeleným americkým letcům. Nejen to, brzy po kapitulaci Japonska se americké ozbrojené síly vylodily v čínských přístavech a poskytly podporu čínským nacionalistům v čele s generalissimem Čankajškem, kteří už 13. října 1945 zaútočili na osvobozené oblasti ve správě Komunistické strany Číny a Čínské lidové armády. Jihočínské provincie přiléhající k Vietnamu byly pod kontrolou vojenských vládců hlásících se k Čankajškovi. Sovětský svaz byl daleko a nemohl Vietnamu poskytnout žádnou přímou pomoc ani podporu.

Čankajškovská vojska v počtu asi sto tisíc mužů vtáhla do severního Vietnamu už v posledních srpnových dnech. Do Saigonu začaly britské jednotky přilétat 12. září. 22. září 1945 anglické vedení ozbrojilo přes tisíc francouzských vojáků dosud držených v japonském zajetí. Ti v noci na 23. září obsadili důležité body v Saigonu. Tak začala v Saigonu francouzská válka za obnovení koloniální nadvlády, která se brzy rozšířila do celého jižního Vietnamu.

V té době se plně uplatnilo Ho Či Minovo politické a diplomatické nadání, pochopení mezinárodních souvislostí i hluboká kultura vietnamského vzdělance spojeného se svým národem kořeny tisícileté tradice a z toho všeho plynoucí Ho Či Minova přirozená autorita. Francii nabídl vzájemně výhodnou spolupráci pod podmínkou, že Francie uzná nezávislost Vietnamu. Toto řešení však francouzští představitelé odmítli a usilovali o obnovení svých pozic v celém Vietnamu. Přesto se podařilo vyjednat aspoň tzv. Předběžnou dohodu z 6. března 1946, jíž Francie uznala Vietnam za "svobodný stát" v rámci Indočínské federace a Francouzské unie a podle níž francouzská vojska v počtu 15 tisíc mužů vstoupila do severního Vietnamu, aby společně s vietnamskou armádou převzala od Číňanů úkol odzbrojit japonská vojska na tomto území. V důsledku tohoto ujednání a paralelní francouzsko-čínské dohody se čínská vojska stáhla z území Vietnamu. Vietnamská demokratická republika se tak zbavila nesmírného nebezpečí politicky, vojensky i hospodářsky ohrožujícího samotnou její existenci.

Francouzské síly se však snažily využít každé příležitosti, aby rozšířily své pozice v severním Vietnamu, a zároveň usilovaly o trvalé odtržení nejjižnější části země v úrodné deltě Mekongu.

V létě 1946 odjel prezident Ho Či Min do Francie k přímému jednání s francouzskou vládou, kde strávil tři měsíce. Jednání se protahovala a nakonec ztroskotala vlivem akcí kolonizátorů v jižním Vietnamu, kteří přikročili k rozsáhlým útočným akcím. 14. září 1946 podepsal Ho Či Min v Paříži tzv. modus vivendi, který prozatímně upravoval vietnamsko-francouzské vztahy, a vrátil se do Vietnamu. Mezitím situace i v severním Vietnamu zrála k otevřenému konfliktu. 20. listopadu 1946 dali Francouzi VDR ultimatum, aby vietnamské síly vyklidily přístavní město Haiphong. Za ultimatem následovalo ostřelování města z lodních děl, jemuž padlo za oběť více než 6000 civilních obyvatel. Po dalších těžkých incidentech v Hanoji vydal prezident Ho Či Min 19. prosince 1946 výzvu k celonárodnímu odporu. Tak se válka proti francouzským snahám o obnovení koloniální nadvlády rozšířila na celé území Vietnamu. Skončila až známou porážkou francouzského expedičního sboru u Dien Bien Phu 7. května 1954 a Ženevskými dohodami o obnovení míru v Indočíně, uzavřenými 21. července 1954.

Mezitím v roce 1949 zvítězila revoluce v Číně a Vietnamská demokratická republika se po politické, vojenské i hospodářské stránce vymanila z mezinárodní izolace. Dne 18. ledna 1950 s ní navázala diplomatické styky Čínská lidová republika, dne 30. ledna 1950 SSSR a dne 2.února 1950 Československá republika. Na druhé straně se Francie tlačená americkou diplomacií chtě nechtě snažila na území, které kontrolovala, což byla prakticky všechna větší města v severním, středním a jižním Vietnamu a jejich okolí, vybudovat tzv. nezávislý, ve skutečnosti však plně kolaborující profrancouzský režim. Po dlouhých průtazích byl 5. června 1948 vyhlášen takový stát v čele s "šéfem státu", někdejším císařem Bao Daiem. USA uznaly Bao Daiův Vietnamský stát 7. února 1950. Do Ženevské konference v červenci 1954 byl tento stát uznán 35 západními státy. Tento stát formálně převzal i domorodé ozbrojené jednotky, vycvičené a vyzbrojené Francouzi.

Podle Ženevských dohod bylo provedeno přeskupení ozbrojených sil VDR z jihu na sever od 17. rovnoběžky a sil Francouzské unie (tj Francie a Bao Daiova režimu) na jih od této rovnoběžky. Do té doby síly Vietnamské demokratické republiky ovládaly venkovské oblasti po celém Vietnamu včetně krajů nejjižnějších. Státy zúčastněné na Ženevské konferenci podepsaly deklaraci, podle níž měl Vietnam být sjednocen ve všeobecných svobodných volbách na celém území Vietnamu, které měly proběhnout dva roky po Ženevské konferenci, tj v létě 1956. Vláda USA k této deklaraci nepřistoupila. Naopak diplomaticky a posléze i hospodářsky a vojensky podpořila nahrazení Bao Daiova režimu vládou Vietnamské republiky, kterou 26. října 1955 vyhlásil bývalý mandarin Ngo Dinh Diem, zastávající už od 7. července 1954 funkci předsedy saigonské vlády. Ten prohlásil, že dohody uzavřené Francií neuznává a že na celovietnamské volby nepřistoupí. Místo toho se orientoval na vyhlazení stoupenců Vietnamské demokratické republiky na území jižního Vietnamu, kteří venkovské oblasti ovládali od roku 1945.

To se ukázalo jako neproveditelné a vedlo nakonec k obnovení války nejprve v jižním a posléze i v severním Vietnamu za mohutné účasti amerických pozemních, námořních i leteckých sil. Tato válka, jejíž průběh je světu dobře znám, skončila osvobozením Saigonu 30. dubna 1975, následným sjednocením celého Vietnamu. Trojměstí Saigon – Cho Lon – Gia Dinh, jež je největší městskou aglomerací ve Vietnamu, přijalo název Ho Či Minovo Město. Tohoto názvu používali jihovietnamští revolucionáři už dlouho předtím, nejen na památku toho, že právě odtud se Ho Či Min jako mladík vydal do světa, aby našel cestu k osvobození vietnamského národa, ale i jako projev vděčnosti za pozornost, kterou prezident Ho Či Min osobně věnoval bojujícím spoluobčanům na Jihu po celou dobu od roku 1945 až do svého skonu dne 2. září 1969.

V kontextu naší země se ještě nutno zmínit o návštěvě prezidenta Ho Či Mina v Československé republice v červenci 1957. Tato návštěva proběhla v rámci Ho Či Minovy diplomatické mise do východní Evropy, která bezpochyby souvisela s novou situací, jež vznikla zmařením sjednocení země, proklamovaného Ženevskou konferencí. Právě do Československa vyslal prezident Ho Či Min v roce 1956 na sto vietnamských dětí pocházejících převážně z jižního Vietnamu do československo-vietnamské školy, založené v Chrastavě u Liberce. Zde také tyto děti v červenci 1957 navštívil.

Tohoto velmi stručného přehledu boje Vietnamu za nezávislost v době Ho Či Minova života bylo zapotřebí, abychom vůbec mohli získat představu o Ho Či Minově podílu na tomto boji a o jeho úloze při něm. Myslím, že je možno souhlasit s Ho Či Minovým mladším spolubojovníkem a dlouholetým předsedou vlády VDR Pham Van Dongem, že Ho Či Minův život může být pro všechny generace vietnamských vlastenců nevyčerpatelným zdrojem poučení (Pham Van Dong, 1973).

Jak je to však s kultem Ho Či Minovy osobnosti, se skutečností, že Ho Či Min je ve Vietnamu uctíván z našeho hlediska téměř nábožným způsobem?

Zde je třeba si ujasnit několik věcí: u nás přežívá představa o kultu osobnosti z období po roce 1956, kdy tehdejší generální tajemník KSSS N. S. Chruščov použil tohoto výrazu jako oportunní zkratky pro systém vládnutí uplatňovaný v SSSR v Stalinově době se všemi deformacemi a represemi. Ho Či Min však nikdy nebyl diktátorem ani osobou, která by žila v rozporu s hlásanými ideály. Ani vedoucí úloha komunistické strany, vnitrostranická a společenská demokracie pro něj nebyly prázdnými pojmy nebo zástěrkou nedemokratických forem vlády. Stejně jako hodnotu národní nezávislosti si uvědomoval hodnotu osobní svobody, o čemž se máme možnost nejsnáze přesvědčit v jeho básních obsažených v Deníku z vězení. Byl si dobře vědom dialektického vztahu mezi těmito hodnotami navzájem a mezi nimi a pojmem lidského štěstí.

Jako každý člověk, ani on nebyl bez chyb, ale pokud je známo, nikdy nepředstíral, že bez chyb je, ani se nikdy nepokusil svalit své chyby na někoho jiného. Naopak, jsou známy případy, kdy odpovědnost za chyby jiných lidí vzal na svá bedra.

Právě proto se stal předmětem nefalšovaného obdivu a uctívání, jaký vyplývá ze samotných základů tradiční vietnamské kultury. Jejím úhelným kamenem je uctívání osob, které se zasloužily o rodinu, to jest zesnulých rodičů a prarodičů, i hrdinů, kteří se zasloužili o vlast. Každá rodina má ve svém domě nebo bytě malý oltář předků, rodiny sdružené v rod mají vlastní rodovou svatyni pro uctívaní mnoha generací společných předků. Podobně i na místech, kde se narodili významní hrdinové a hrdinky vietnamských dějin, stojí svatyně, které jsou jim zasvěceny a k nimž směřují národní poutě ve výroční den jejich úmrtí. Prezident Ho Či Min dnes přibyl k dlouhé řadě takto uctívaných osobností počínaje mytickými zakladateli vietnamského státu králi Hung, přes sestry Trungovy, jež stanuly v čele prvního velkého povstání proti čínské nadvládě v 1. století n. l., vojevůdce Tran Hung Daa, který zvítězil nad vpády mongolsko-čínské dynastie Jüan v 13. století, vojevůdce Le Loie, jenž zorganizoval vítězný boj proti okupaci Vietnamu vojsky čínské dynastie Ming v letech 1418 až 1428, a mnoha dalších národních hrdinů až do moderní doby. K základním hodnotám vietnamské kultury patří pojmy vděčnosti a závazku. Ho Či Min svůj závazek vůči vlasti a národu naplnil vrchovatou měrou. Tomu odpovídá i vděčnost, jíž jsou mu jeho krajané zavázáni.

Tento obdiv, vděčnost a lásku k Ho Či Minovi přirozeně nesdílejí všichni příslušníci vietnamského národa. Vedle lidí, kteří ho obdivují a milují, existují i lidé, kteří ho nemají v úctě, ba i lidé, kteří ho až hystericky nenávidí. To je možná do jisté míry osudem každého člověka, který vstupuje do politického zápasu. Ho Či Min však byl navíc bojovníkem proti koloniální nadvládě a řídil boj proti útočné koloniální válce. Tato válka měla podobu nejen vojenskou, ale i propagandistickou neboli tzv. psychologickou. Psychologická válka se mj. zaměřovala na diskreditaci Ho Či Mina od prvních chvil, kdy si ho v roce 1919 vzala na mušku francouzská tajná policie.

Jedním z nejtragičtějších důsledků západní politiky vůči Vietnamu v době francouzské koloniální války a v období na ni navazujícím bylo úsilí rozdělit vietnamský národ na tzv. "skutečné národovce" (genuine nationalists) a na "protinárodní komunisty". Tato politika byla podporována nejen vojenskou silou a policejními represemi, ale i obrovskými ekonomickými a finančními prostředky a mohutnou propagandou. Výsledkem této politiky bylo rozeštvání národa a vystupňování nenávisti k "nepříteli" na obou stranách, a to nejen v rovině politické, ale i v obyčejných mezilidských vztazích, kde místo míru a harmonie vstupovala do hry nenávist a často i krevní msta. Tato zdánlivě racionální politika se ve svých důsledcích zařadila mezi největší zločiny 20. století. Byla důsledkem nejprve nepřipravenosti západních mocností na nutnou likvidaci kolonialismu a později důsledkem vtažení koloniálních národů do horkých válek v rámci konfrontace globálních sil, která ve světovém měřítku probíhala formou "pouhé" studené války. Kdyby Francie v letech 1945 – 1946 byla schopna adekvátně reagovat na rozumné nabídky prezidenta Ho Či Mina, mohl být vietnamský a konec konců i francouzský a americký národ ušetřen mnoha let válečného strádání.

Vraťme se však k významu Ho Či Minova odkazu dnešku. Zmínili jsme se už o jeho životě a činnosti jako nevyčerpatelného zdroje poučení i pro současnou generaci vietnamských vlastenců a pokračovatelů v budování a obraně vietnamské vlasti.

Cenným dědictvím jsou myšlenky a postoje, které Ho Či Min po celý život prosazoval. Vedle vlastenectví patří k nejdůležitějším z nich prosazování jednoty v národě, ve společnosti, v revoluční straně, ať už jako organizaci bojující za osvobození nebo jako straně vládnoucí. Ho Či Min nerozeštvával, ale sjednocoval. Postoj vyjádřený v hesle "kdo nejde s námi, jde proti nám" mu byl zcela cizí. Byl mu také cizí jakýkoli dogmatismus a snaha přizpůsobovat skutečnost obecným poučkám. Ani v mezinárodním měřítku se nepropůjčoval k žádným frakčním bojům. Uměl se vyjadřovat i o složitých politických záležitostech všeobecně srozumitelným způsobem, založeným na národní tradici. Jeho požadavek "věrnosti zemi a oddanosti lidu" je formulován v tradičních pojmech a slovech blízkých každému Vietnamci.

Kromě toho byl Ho Či Min velkou morální autoritou celým způsobem svého života. I v obdobích nejobtížnějšího partyzánského života v džunglích podstupoval všechny útrapy společně s ostatními spolubojovníky a své prosté životní návyky si uchoval i jako prezident republiky. Jím často zdůrazňovaný požadavek, aby všichni funkcionáři a státní úředníci a vůbec všichni řadoví členové strany a společenských organizací vždy byli "pracovití, šetrní, poctiví a neúplatní", mu bylo možno věřit. Tento Ho Či Minův odkaz je dnes, v době rychlého hospodářského růstu vietnamské společnosti a zahraničních investic do vietnamského hospodářství nejen aktuálnější, než kdy jindy, ale to zda bude, nebo nebude důsledně naplněn nepochybně rozhodne i o budoucnosti nezávislého Vietnamu.

Ivo Vasiljev - člen ČVS

 
¹ Francouzská koloniální správa tehdy rozdělila Vietnam na kolonii Kočinčínu a protektoráty Annam a Tonkin, jež v roce 1895 spolu s Kambodžou a Laosem začlenila do tzv. Francouzské Indočíny. Názvem Annámci byli označováni buď obyvatelé Annamu, nebo Vietnamci vůbec.

Použitá literatura:

• Duiker, William J. Ho Či Min. Praha: Jiří Buchal 2003.
• Kobelev, Jevgenij. Cho Ši Min. Moskva: Molodaja gvardija 1979.
• Vasiljev, Ivo Vladimír. Hlavní rysy politického vývoje Vietnamu po druhé světové válce. In: Vietnam. Praha: VPIS čs. Armády 1965, s. 5 – 89.
• Vasiljevová, Zdeňka: Dějiny Japonska. Praha: Svoboda 1986.
• Vietnamské publikace z archivu autora.