Smažený sýr a Pho
Ngày đăng: 11/08/2011 - 15:57:39
Je polovina dubna 2011 a já nastupuji do letadla Aeroflotu směr Moskva a pak Hanoj. Těším se, jsem zvědavá, ale mám také obavy: jaké to všechno ve Vietnamu bude? Povede se mi udělat všechna interview?
Zvládnu to fyzicky, když mé první rozhovory jsou naplánována hned druhý den po příjezdu, takže nebudu mít ani čas se vyrovnat s časovým posunem? Pak mě ale napadne: jak se asi cítili vietnamští praktikanti, učni a dělníci, kteří podstupovali tutéž cestu opačným směrem mezi lety 1967 a 1989, v období, které již přes dva roky studuji, sbírám o něm veškeré písemné materiály, na které jsem jen schopna přijít v archivech, a o kterém mluvím s lidmi, kteří byli v programu zaangažováni? Přemyslím o tom, že v té době nebyl internet, že ti lidé se častokrát dověděli, že jedou do Československa - země, o které někteří z nich do té doby sotva kdy vůbec něco slyšeli - třeba jen pár týdnu před odjezdem. Že měli v kapse daleko míň peněz než mám já. Že jeli do jednoho velkého neznáma, vyzbrojeni pouze svojí houževnatostí a chutí pracovat a učit se. Že v 60-tých a 70-tých letech jim ta cesta trvala vlakem 14 dní. Co je asi napadlo, když z vlaku vystoupili v Čopu -- Čierná nad Tisou po těch úmorných 14-ti dnech jenom proto, aby byli rozděleni do skupin a cestovali zase ještě dál, do jazykových středisek rozložených po celé tehdejší republice? Jaké dojmy na ně dělala slovenská a česká krajina, když ji viděli poprvé z okna československých vlaků a autobusů?
Když vystoupím z letadla v Moskvě, vidím přes velká okna letištní haly, že ve vzduchu poletují vločky sněhu. Vzpomenu si na to, že v Praze se ke slovu velice nesměle začíná hlásit jaro, a vím, že v Hanoji na mě čeká -- alespoň z českého pohledu -- léto, je to jakobych cestovala nejen v prostoru, ale i v čase, přes tři roční období. A zase přemyslím, nad těmi skupinami vietnamských dělníku, které přistávali v Praze na Ruzyni v jednu v noci v listopadu; vzpomenu si, jak mi jeden Čech, který měl na starosti právě takovou skupinu, vyprávěl, jak jim jeho podnik alespoň duchaplně přivezl už na letiště každému tlustý kabat, tzv. vaťák, ale ani to nebylo dost, a nově příchozí se pod ním přesto třásli zimou.
Pak konečně přistávám na letišti Noi Bai v Hanoji. Zhluboka se nadechnu a vychutnávám horkost a vlhkost vzduchu, ktera mi připomíná "chutí" vzduch v Bangladéši, odkud pochází můj manžel. Čekání ve frontě na pasovou kontrolu na letišti se mi zda nekonečné, ale to jenom proto, že jsem netrpělivá a chci už být venku, úředníci pracují tiše a efektivně. Pak další čekání, tentokrát na kufr; něčí kufr prostě musí být ten poslední, a tentokrát mám prostě tu smůlu, že je to ten můj, všichni ostatní spolucestující se už vytratili. Konečně se však ke mně kufr přišourá a já můžu už doopravdy vstoupit na půdu Vietnamu.
Jsme dobří kamarádi.
Po vstupu do haly, okamžitě poznávám paní Nguyen Thi Binh Minh a pana Bach Thanh Trung, kteří tam na mě už čekají. Jsou to příbuzní pana Tran Viet Hunga - bývalého předsedy Svazu Vietnamců v České republice, kterého zásluhy o můj výlet jsou tak velké, že ani nejdou popsat. Pan Hung byl pro mě v létě 2010 pouze jedním z mnoha lidí, bývalých účastníků vietnamsko-československého programu, s kterým jsem si sjednala interview, když jsme se potkali v kulturním domě Buzuluk Komárov okr. Beroun, aby se se mnou podělil o své vzpomínky a zkušenosti. Teď však, ani ne rok poté, se z něj a jeho rodiny stali mí přátelé; ten přerod, kdy poznáváme někoho jiného a stane se z něj přítel, je tak trochu záhadný, ale vždy tak obohacující a příjemný. Paní Minh a pan Trung se mě okamžitě ujmou; pan Trung., který také strávil několik let v Československu, na mě mluví krásnou češtinou. Po celou dobu mého pobytu se o mě paní Minh a pan Trung budou starat a doprovázet mě. Ta absolutní ochota, s jakou tak číní mě dojímá, a tak trochu mi nejde do hlavy. Vždyť mě vůbec neznají, jsem jenom někdo, o koho je pan Hung poprosil, aby se postarali. Ale v jejich pohostinnosti neexistují snad žádné meze, cítím, že by pro mne udělali snad cokoliv. Zpočátku se cítím trochu nepříjemně -- mám pocit, že až takové pohostinnosti si přece ani nezasloužím; postupně ale pochopím, že výčitky z toho, že musím být přece na obtíž jsou tou nesprávnou reakcí; že ta správná reakce je s radostí a vděčností laskavost mých hostitelů přijmout, a nabídnout jim to samé, pokud by v budoucnu na to byla příležitost. To je moje první vietnamská lekce. Ta druhá přijde zanedlouho: mám tendenci rušné hanojské ulice přebíhat co nejrychleji a tak zkrátit na minimum čas, kdy se musím o silnici dělit s všude přítomnými motorkami. Pan Trung mě však vyvede z omylu: ta správná technika spočívá v tom, že přecházíme silnici pomalu -- dáme tak motorkám čas na to, aby si nás všimly a mohly se nám vyhnout. Ta věta se mi uhnízdí v mysli; zdá se mi, že má širší platnost, že je v ní obsaženo něco o rozdílu mezi českým a vietnamským přístupem k problémům a k životu.
Hanoj mě uchvátí. Hanoj je velice krásná, lidé jsou milí a pohostinní, Hanoj má tisíciletou historii, loni v říjnu slavila 1000 let od svého založení. Místní mají tendenci se mi tak trochu rozpačitě omlouvat za hluk, chaos a nepořádek v ulicích města. Já si ale myslím, že jsou na své město přespříliš přísní. Protože jsem cestovala i jinde po světě, Hanoj se mi zdá hlavně krásná a nabitá energii a životem. Motorky jako hlavní přepravní prostředek se mi zdají geniálním řešením ve srovnání s mnohahodinovými zácpami způsobenými auty v jiných metropolích třetího, ale vlastně i prvního a (bývalého) druhého světa.
Jsem člověk, který má prostě rád jídlo, v podstatě každé a odkudkoliv. Ale pravá hanojská Pho polévka patří do kategorie lahodnosti, která je těžko popsatelná. Každé jídlo je pro mě ve Vietnamu malým svátkem, obávám se, že si ho užívám s takovou rozkoší, že si u toho pokaždé asi i nahlas bručím spokojeností. A následuje další lekce: v české hospodě v Hanoji. Sedí nás u stolu několik a objednáme si několik českých a několik vietnamských jídel. Česka jídla jsou servírována stejně jako ta vietnamská doprostřed stolu a třeba smažený sýr je předkrájený na kousky, aby si všichni stolovníci mohli brát hůlkami po kouscích, stejně tak, jako to dělají s vietnamskými lahůdkami. A jakkoliv se česká a vietnamská kuchyně od sebe liší, tady, v české hospodě v Hanoji, se prolínají a doplňují a nikomu to nepřipadne divné. Je mi líto, že česko-vietnamské vztahy nejsou vždy právě takové. A zároveň jsem vděčná, že někdy přeci jenom takové jsou.
Většinu času trávím svými rozhovory s lidmi, kteří se na programu podíleli jako organizátoři z vietnamské strany (na ambasádě v Praze, ale i v Hanoji, či jako vedoucí skupin v Československu) anebo přijeli jako dělníci. Mé obavy byly naprosto zbytečné. Každičký z těch rozhovoru je nabitý důležitými informacemi; ale víc než jen to: každý z těch lidí, kteří se laskavě uvolili se mnou promluvit, mne dojímá nezištností a štědrostí s jakou se mnou sdílejí čas svých životů. Poslouchám také -- nejdříve s mírným údivem a pak s pokorou, a vlastně tak trochu i zahanbením -- jak naprosto všichni, i ti, co museli čelit problémům, nebo si byli vědomi ne úplně vydařených aspektu programu, bez vyjimky uzavřou své vyprávění tím, jak jsou nicméně Československu vděčni za pomoc, kterou Vietnamu tenkrát poskytlo, zejména ve formě učňovsko-dělnického modelu. A jsem vděčná všem těm jednotlivým Čechům a Slovákům, kteří před těmi léty, většinou na vlastní pěst, šli daleko za ramec toho, co jim mezistátní smlouva a různá nařízení předepisovali, a snažili se Vietnamcům, se kterými přišli do styku pomoct a navázat s nimi vztah jako člověk s člověkem. Naštěstí mnozí z bývalých dělníků a dělnic právě na takové lidí narazili a s pohnutím mi o nich vyprávěli, ne jenom teď v Hanoji, ale i před tím na různých místech republiky.
Kvůli práci, jsem neměla příliš času na takové ty typické turistické činnosti. Nicméně mi přátelé mi pomohli se zajištěním výletu do Dračí zátoky (Vinh Ha Long). Místo je to překrásné, vodu tak nádherné barvy, Vinh Ha Long -- Dračí zátoky se 1969 malými ostrovy a fantastickými vápencovými útvary i jeskyněmi je ve seznamu Světového dědictví UNESCO -- jsem určitě ještě nikdy předtím neviděla. Chtělo by to lenivě a pomalu trávit tam celé hodiny, těšit se jenom z těch úchvatných pohledů, vzduchu, ticha. Bohužel, toto není dost dobře možné, když člověk musí respektovat harmonogram cestovní kanceláře. Odjíždím odtud pevně rozhodnuta znovu se tam vrátit, ale určitě bez cestovky, abych si napříště mohla lenošením opravdu vychutnat tu krásu bezezbytku i mnoho dalších krásných míst ve Vietnamu.
Když se můj 9-denní pobyt přiblížil ke konci, bylo mi smutno. Že toho dne bude rituál, který jsme si s paní Minh zavedly a užívaly -- procházku brzkým ránem vždy do jiné hanojské kavárny na ledové "café Viet" -- bude na dlouhou dobu poslední. Můj pobyt se nemohl vydařit lépe, ale přesto, či spíše právě proto, mi bylo tak těžko odjíždět.
Byla jsem ale ráda, že mám kufr plný vietnamského čaje, kávy, sušené ovoce, bonbóny… obrázků a také asi 12 klasických vietnamských bicích nástrojů, které jsem posléze věnovala základní škole, na kterou chodí má dcera. Příští rok tam totiž bude do první třídy malá vietnamská holčička. Snad to jí, a jejím rodičům, pomůže cítit se více součástí oné české školy v malé jihočeské vesničce. Snad to pomůže ostatním žákům té školičky vyrůstat s myšlenkou, že Vietnamci a jejich děti rodící se v České republice nejsou pouze našimi hosty, ale součástí toho, kdo jsme. Když si lidé v restauraci v Hanoji můžou mlaskat nad smažákem a vepřovým kolenem a kombinovat je s Pho, tak proč by české děti nemohly používat při hudební výchově vietnamské bicí nástroje? Jde to všechno krásné dohromady -- zkuste to sami a uvidíte.
Autorka článku: Alena Alamgir, občanka ČR, je doktorandka v oboru sociologie na Rutgers, The State University of New Jersey; právě dokončuje dvouletý sběr dat -- archivních materiálů a rozhovorů -- týkajících se programu, přes který do Československa přijížděli mezi lety 1967 a 1989 učni a dělníci z Vietnamu, na kterém bude postavena její disertační práce.
Tran Viet Hung
Když vystoupím z letadla v Moskvě, vidím přes velká okna letištní haly, že ve vzduchu poletují vločky sněhu. Vzpomenu si na to, že v Praze se ke slovu velice nesměle začíná hlásit jaro, a vím, že v Hanoji na mě čeká -- alespoň z českého pohledu -- léto, je to jakobych cestovala nejen v prostoru, ale i v čase, přes tři roční období. A zase přemyslím, nad těmi skupinami vietnamských dělníku, které přistávali v Praze na Ruzyni v jednu v noci v listopadu; vzpomenu si, jak mi jeden Čech, který měl na starosti právě takovou skupinu, vyprávěl, jak jim jeho podnik alespoň duchaplně přivezl už na letiště každému tlustý kabat, tzv. vaťák, ale ani to nebylo dost, a nově příchozí se pod ním přesto třásli zimou.
Pak konečně přistávám na letišti Noi Bai v Hanoji. Zhluboka se nadechnu a vychutnávám horkost a vlhkost vzduchu, ktera mi připomíná "chutí" vzduch v Bangladéši, odkud pochází můj manžel. Čekání ve frontě na pasovou kontrolu na letišti se mi zda nekonečné, ale to jenom proto, že jsem netrpělivá a chci už být venku, úředníci pracují tiše a efektivně. Pak další čekání, tentokrát na kufr; něčí kufr prostě musí být ten poslední, a tentokrát mám prostě tu smůlu, že je to ten můj, všichni ostatní spolucestující se už vytratili. Konečně se však ke mně kufr přišourá a já můžu už doopravdy vstoupit na půdu Vietnamu.
Jsme dobří kamarádi.
Po vstupu do haly, okamžitě poznávám paní Nguyen Thi Binh Minh a pana Bach Thanh Trung, kteří tam na mě už čekají. Jsou to příbuzní pana Tran Viet Hunga - bývalého předsedy Svazu Vietnamců v České republice, kterého zásluhy o můj výlet jsou tak velké, že ani nejdou popsat. Pan Hung byl pro mě v létě 2010 pouze jedním z mnoha lidí, bývalých účastníků vietnamsko-československého programu, s kterým jsem si sjednala interview, když jsme se potkali v kulturním domě Buzuluk Komárov okr. Beroun, aby se se mnou podělil o své vzpomínky a zkušenosti. Teď však, ani ne rok poté, se z něj a jeho rodiny stali mí přátelé; ten přerod, kdy poznáváme někoho jiného a stane se z něj přítel, je tak trochu záhadný, ale vždy tak obohacující a příjemný. Paní Minh a pan Trung se mě okamžitě ujmou; pan Trung., který také strávil několik let v Československu, na mě mluví krásnou češtinou. Po celou dobu mého pobytu se o mě paní Minh a pan Trung budou starat a doprovázet mě. Ta absolutní ochota, s jakou tak číní mě dojímá, a tak trochu mi nejde do hlavy. Vždyť mě vůbec neznají, jsem jenom někdo, o koho je pan Hung poprosil, aby se postarali. Ale v jejich pohostinnosti neexistují snad žádné meze, cítím, že by pro mne udělali snad cokoliv. Zpočátku se cítím trochu nepříjemně -- mám pocit, že až takové pohostinnosti si přece ani nezasloužím; postupně ale pochopím, že výčitky z toho, že musím být přece na obtíž jsou tou nesprávnou reakcí; že ta správná reakce je s radostí a vděčností laskavost mých hostitelů přijmout, a nabídnout jim to samé, pokud by v budoucnu na to byla příležitost. To je moje první vietnamská lekce. Ta druhá přijde zanedlouho: mám tendenci rušné hanojské ulice přebíhat co nejrychleji a tak zkrátit na minimum čas, kdy se musím o silnici dělit s všude přítomnými motorkami. Pan Trung mě však vyvede z omylu: ta správná technika spočívá v tom, že přecházíme silnici pomalu -- dáme tak motorkám čas na to, aby si nás všimly a mohly se nám vyhnout. Ta věta se mi uhnízdí v mysli; zdá se mi, že má širší platnost, že je v ní obsaženo něco o rozdílu mezi českým a vietnamským přístupem k problémům a k životu.
Paní Minh mě vozila po ulicích v Hanoji.
Hanoj mě uchvátí. Hanoj je velice krásná, lidé jsou milí a pohostinní, Hanoj má tisíciletou historii, loni v říjnu slavila 1000 let od svého založení. Místní mají tendenci se mi tak trochu rozpačitě omlouvat za hluk, chaos a nepořádek v ulicích města. Já si ale myslím, že jsou na své město přespříliš přísní. Protože jsem cestovala i jinde po světě, Hanoj se mi zdá hlavně krásná a nabitá energii a životem. Motorky jako hlavní přepravní prostředek se mi zdají geniálním řešením ve srovnání s mnohahodinovými zácpami způsobenými auty v jiných metropolích třetího, ale vlastně i prvního a (bývalého) druhého světa.
Most The Huc - Jezero Navráceného meče.
Jsem člověk, který má prostě rád jídlo, v podstatě každé a odkudkoliv. Ale pravá hanojská Pho polévka patří do kategorie lahodnosti, která je těžko popsatelná. Každé jídlo je pro mě ve Vietnamu malým svátkem, obávám se, že si ho užívám s takovou rozkoší, že si u toho pokaždé asi i nahlas bručím spokojeností. A následuje další lekce: v české hospodě v Hanoji. Sedí nás u stolu několik a objednáme si několik českých a několik vietnamských jídel. Česka jídla jsou servírována stejně jako ta vietnamská doprostřed stolu a třeba smažený sýr je předkrájený na kousky, aby si všichni stolovníci mohli brát hůlkami po kouscích, stejně tak, jako to dělají s vietnamskými lahůdkami. A jakkoliv se česká a vietnamská kuchyně od sebe liší, tady, v české hospodě v Hanoji, se prolínají a doplňují a nikomu to nepřipadne divné. Je mi líto, že česko-vietnamské vztahy nejsou vždy právě takové. A zároveň jsem vděčná, že někdy přeci jenom takové jsou.
Ochutnávám pravou hanojskou hovězí polévku PHO.
Většinu času trávím svými rozhovory s lidmi, kteří se na programu podíleli jako organizátoři z vietnamské strany (na ambasádě v Praze, ale i v Hanoji, či jako vedoucí skupin v Československu) anebo přijeli jako dělníci. Mé obavy byly naprosto zbytečné. Každičký z těch rozhovoru je nabitý důležitými informacemi; ale víc než jen to: každý z těch lidí, kteří se laskavě uvolili se mnou promluvit, mne dojímá nezištností a štědrostí s jakou se mnou sdílejí čas svých životů. Poslouchám také -- nejdříve s mírným údivem a pak s pokorou, a vlastně tak trochu i zahanbením -- jak naprosto všichni, i ti, co museli čelit problémům, nebo si byli vědomi ne úplně vydařených aspektu programu, bez vyjimky uzavřou své vyprávění tím, jak jsou nicméně Československu vděčni za pomoc, kterou Vietnamu tenkrát poskytlo, zejména ve formě učňovsko-dělnického modelu. A jsem vděčná všem těm jednotlivým Čechům a Slovákům, kteří před těmi léty, většinou na vlastní pěst, šli daleko za ramec toho, co jim mezistátní smlouva a různá nařízení předepisovali, a snažili se Vietnamcům, se kterými přišli do styku pomoct a navázat s nimi vztah jako člověk s člověkem. Naštěstí mnozí z bývalých dělníků a dělnic právě na takové lidí narazili a s pohnutím mi o nich vyprávěli, ne jenom teď v Hanoji, ale i před tím na různých místech republiky.
U rodiny pana Ing. Luu Cong Mai, bývalého organizátora odd. péče o pracující při velvyslanectví VSR v Praze.
Kvůli práci, jsem neměla příliš času na takové ty typické turistické činnosti. Nicméně mi přátelé mi pomohli se zajištěním výletu do Dračí zátoky (Vinh Ha Long). Místo je to překrásné, vodu tak nádherné barvy, Vinh Ha Long -- Dračí zátoky se 1969 malými ostrovy a fantastickými vápencovými útvary i jeskyněmi je ve seznamu Světového dědictví UNESCO -- jsem určitě ještě nikdy předtím neviděla. Chtělo by to lenivě a pomalu trávit tam celé hodiny, těšit se jenom z těch úchvatných pohledů, vzduchu, ticha. Bohužel, toto není dost dobře možné, když člověk musí respektovat harmonogram cestovní kanceláře. Odjíždím odtud pevně rozhodnuta znovu se tam vrátit, ale určitě bez cestovky, abych si napříště mohla lenošením opravdu vychutnat tu krásu bezezbytku i mnoho dalších krásných míst ve Vietnamu.
Když se můj 9-denní pobyt přiblížil ke konci, bylo mi smutno. Že toho dne bude rituál, který jsme si s paní Minh zavedly a užívaly -- procházku brzkým ránem vždy do jiné hanojské kavárny na ledové "café Viet" -- bude na dlouhou dobu poslední. Můj pobyt se nemohl vydařit lépe, ale přesto, či spíše právě proto, mi bylo tak těžko odjíždět.
Byla jsem ale ráda, že mám kufr plný vietnamského čaje, kávy, sušené ovoce, bonbóny… obrázků a také asi 12 klasických vietnamských bicích nástrojů, které jsem posléze věnovala základní škole, na kterou chodí má dcera. Příští rok tam totiž bude do první třídy malá vietnamská holčička. Snad to jí, a jejím rodičům, pomůže cítit se více součástí oné české školy v malé jihočeské vesničce. Snad to pomůže ostatním žákům té školičky vyrůstat s myšlenkou, že Vietnamci a jejich děti rodící se v České republice nejsou pouze našimi hosty, ale součástí toho, kdo jsme. Když si lidé v restauraci v Hanoji můžou mlaskat nad smažákem a vepřovým kolenem a kombinovat je s Pho, tak proč by české děti nemohly používat při hudební výchově vietnamské bicí nástroje? Jde to všechno krásné dohromady -- zkuste to sami a uvidíte.
Autorka článku: Alena Alamgir, občanka ČR, je doktorandka v oboru sociologie na Rutgers, The State University of New Jersey; právě dokončuje dvouletý sběr dat -- archivních materiálů a rozhovorů -- týkajících se programu, přes který do Československa přijížděli mezi lety 1967 a 1989 učni a dělníci z Vietnamu, na kterém bude postavena její disertační práce.
Tran Viet Hung
Nguồn tin: www.eicvn.eu
Các tin khác:
- Phê chuẩn Hiệp định Tương trợ tư pháp về hình sự giữa Việt Nam và Séc(08/10/2023 - 19:57:40)
- Kim ngạch thương mại Việt Nam-Cộng hòa Séc hướng tới kỷ lục mới(04/09/2023 - 19:49:59)
- Chủ tịch Quốc hội Vương Đình Huệ tiếp Phó Chủ tịch Hạ viện Séc(23/05/2023 - 00:00:00)
- Vietjet hợp tác với Cộng hóa Séc đào tạo phi công(22/04/2023 - 20:13:43)
- Thủ tướng CH Séc thăm Dự án nhà máy sản xuất, lắp ráp ô tô Škoda tại Quảng Ninh(22/04/2023 - 20:07:28)
- Chủ tịch nước Võ Văn Thưởng tiếp Thủ tướng Cộng hòa Czech Petr Fiala(21/04/2023 - 20:39:45)
- Thủ tướng Việt Nam và CH Séc dự diễn đàn doanh nghiệp hai nước(21/04/2023 - 19:47:32)
- Diễn đàn năng lượng Việt Nam – Cộng hòa Séc: Tiềm năng hợp tác trong quá trình phát triển xanh, chuyển đổi năng lượng(23/02/2023 - 00:00:00)
- Diễn đàn Doanh nghiệp Việt Nam – Séc: Nhiều dư địa đẩy mạnh hợp tác hai nước trong thời gian tới(23/02/2023 - 00:00:00)
- Bộ trưởng Nguyễn Hồng Diên tiếp và làm việc với Ngài Jozef Sikela Bộ trưởng Bộ Công Thương Cộng hòa Séc(23/02/2023 - 00:00:00)
Bạn cần Download Flash Player để xem clip này !
Giải tennis hữu nghị của Hội hữu nghị Việt Séc 2015
Số lượt truy cập: 4696994
